Los Grandes Éxitos En Espanol

Je to takový unikát ze světa hudby. Nestává se totiž příliš často, aby anglicky mluvící(žvatlající) skupina vydala celou desku ve španělštině (nebo v jiným jazyce vůbec). Ale toho, kdo ví vo Cypress aspoň něco, to nemohlo překvapit. A to hned ze dvou důvodů. Jednak se už na řadovkách vobjevovaly španělsky psaný singly a za druhé má většina kapely kořeny mimo USA. Na desce jsou převážně předělaný největší songy z jejich prvních čtyř alb, jako jsou například Dr. Greenthumb/Dr. Dedoverde, How I could just kill a man/No entiendes la onda, I wanna get high/Yo quiero fumar apod. Celé to zní velice neobvykle a exoticky. A řek bych, že i znalýho příznivce týhle čtyřky by mohly některý kousky docela slušně vyvíst z míry. I ve španělštině je to totiž dost hustý a možná někdy i lepší. Na pořádný Hip-hopový desce nejsou nikdy tvůrci sami, a tak sme se i tentokrát dočkali featuringu. V případě Los Grandes Éxítos En Espanol je to dvojka Mellow man ace a Fermin IV Caballero. Rozhodně pohodový album k příjemnýmu poslechu.



Skull & Bones

Hudba je udělaná na jistotu. Všichni si přijdou na svý. Na první CD Skull se postupovalo podle receptu: dáme klasickej Cypress zvuk (Another Victory, Rap Superstar atd.), tady trochu vrzneme west coast (Highlife, We Live This Shit), tam něco pro „latin thug´s“ (Cuban Necktie) a samozřejmě nesmí chybět nějakej hemp-hit (Can I Get a Hit), i když hláškama o zelí je proložený celý album, jak utopenci cibulí. Někteří recenzenti píšou o „novém využítí kláves“, ale nemyslím, že je to tak dramatický, aby se to nějak víc pitvalo. Druhý „rockový“ cd Bones má být něčím novým (Muggs: „dělali jsme s nejlepšíma muzikantama z města. Věděli co dělají, znali styl hudby Cypress Hill. Dal jsem jim nabídku. Chtěl jsem ponořit zvuk Cypress Hill do těch jejich rockových sraček...“). Objevily se názory, že jde o zopakování postupu, který Cypress Hill použili na dnes už legendárním soundtracku Judgement Night se Sonic Youth a Pearl Jam. Myslím si, že to ale tak nebude, protože Judgement Night bylo skutečně inovátorské album, kdežto dneska podobné crossovery zavání vykalkulovanými projekty jako Limp Bizkit pro nejsilnější skupinu kupujících – bílé teenagery od 15 do 25 let (že tyto kombinace hip-hopu a metalu kupuje pětasedmdesát procent bílých zjistil už svého času Ice-T se svým projektem Bodycount). No, co si ale myslím Muggse evidentně nezajímá, protože to shrnuje slovy „Skutečně seru na to, co si ostatní lidi myslí. Dělám hudbu pro sebe a ne pro ostatní, pokud se mě líbí, je to OK“. No, tohle bych věřil nějakýmu sklepnímu experimentátorovi, ale ne grupě, která prodala víc než dvanáct miliónů desek po celým světě. Skutečně serou na to, co jim říkají manažeři z jejich nahrávací společnosti? Zkrátka by se měli držet hesla „Svůj k svému“. Těším se a doufám, že Cypress vydají další pecku jako třeba Temples of Boom, Fear Factory zase něco jako Demanufacture, a že se Fred Durst vrátí do svého tetovacího salonu. Mimochodem, po vydání Skull & Bones se Cypress Hill vydali na turné. Soutěžní otázka zní – s kým? Ano, s Limp Bizkit. Ooops, I did it again...
Taky obsazením vsadili na jistotu – Eminem, Everlast, Rage Against the Machine (Brad Wilk na bicí ve skladbě Can´t Get Best Of Me), z těch míň trendovějších Noreaga (úryvek z jeho a Eminemova rozhovoru je použit v Rap Superstar) a Fear Factory (a zrovna tihle týpci – Dino Cazares a Christian Wolbers se na zvuku Bones podepsali nejvíc). Nenápadně vystrkuje růžky taky domácí projekt SX-10 (Andy Zambrano a Jeremy Fleener ve skladbách „A Man“ a „Dust“). Jediná věc, proč tohle CD nedávám na úroveň Limp Bizkit, Kid Rocka a jiných výpěstků je, že Fear Factory jsou na něm skutečně dominantní (až na Rock Superstar), hudba je mnohem tvrdší, což je dozajista zajímavý, ale ti, kdo čekají od Cypress Hill jejich klasickej zvuk, tak se zeptají – proč celý cd? Jedna skladba by nestačila, třeba jako úlet Fuck Dying, kterej měl Ice Cube s Korn na War Discu? Texty jsou podobně kontroverzní jako hudba – není možné o nich neříct, že by v sobě neměly určitou míru pravdivosti a přesvědčivosti. Celý album se dá shrnout jako výpověď o životě rapových (no dobře, tak teda i rockových) hvězd. O jejich vztazích s hudebním průmyslem, s fanoušky, s groupies (tak ty je určitě serou nejvíc, fakt jim to věřím) atd. Nejvýraznější příklad za všechny je titulní skladba Rap Superstar – určitě je do jisté míry pravdivá, ale nad naříkáním B-Reala „můj vlastní syn mě nezná / odpočívám v hotelovém pokoji sám / ale děkuji Bohu že jsem se svými homies / někdy si však přeju abych byl zpátky doma / žádné rádio, žádné video mi neprojeví lásku atd. by se člověk i rozplakal. Obzvlášť u člověka, kterej je v byznysu už deset let. To už „ tak ty chceš být rapová superhvězda / mít velkej barák / 5 aut a furt při prachách / dobýt svět / nevěř nikomu / pořád si kryj záda“ zní o dost přesvědčivěji. I když takovou míru otevřenosti (možná vystihující skutečnost nejpřesněji), jakou projevil DJ Quik ve skladbě Safe & Sound „Some believe in Jesus, some believe in Allah / But nigga like me believe in making dollars / Cause even when yo niggaz wanna be untrue / You know the money´s still good to you” u Cypress nenajdeme – asi by se to špatně prodávalo (co semka furt sereš ten west blbe? To bych nebyl já…). Každopádně si myslím, že na tohle napravení a prohlédnutí (připomíná mně to Ice-T se svým napraveným albem VI: Return of the Real) homies (ať už ti skuteční, nebo ti „přející-si-být-gangsta“) nevezmou a Cypress Hill posléze vyrukují se značně „přitvrzeným“ albem.

 Zpět na hlavní stránku